Rozhovor s Lucií Faulerovou v časopisu Tvar
V aktuálním čísle časopisu Tvar vyšel rozhovor s autorkou a laureátkou Ceny EU za literaturu Lucií Faulerovou, ptá se Vojtěch Němec. Přečtěte si více o jejím vnímání pandemie, literárních oceněních nebo chystaných projektech. Celý rozhovor je k dispozici zde.
Někde ses zmínila, že nechceš působit „namyšleně“ ohledně třeba Ceny Evropské unie, kterou jsi na jaře 2021 (mimo jiné autory z různých zemí EU) získala. Je to proto, aby sis zachovala odstup?
Nevím, v jakém kontextu jsem se o tom takhle zmínila… takže těžko na to reagovat. Odstup je asi podstatné si zachovat – takzvaně se ze sebe nepodělat. Koneckonců žádná cena není důvodem, proč píšu. Je to skvělým bonusem, kterého si vážím, a nemůžu popřít, že mi to udělalo velkou radost. Ale zároveň ceny rozdávají lidi, kteří mají svůj názor, jsou to individua. Z knih, které se ten rok sejdou, těm vybraným individuím zrovna něco sedne a vyberou to. Možná jsem tedy tím, že nechci působit „namyšleně“, spíš myslela „nevděčně“. Protože vděčná jsem, ale dost dobře si uvědomuji, že kdyby složení poroty bylo s jiným vkusem, asi bych to pravděpodobně nevyhrála. Vůbec ale nejsem proti oceněním. Literární ceny jsou fajn, protože toho vychází mraky, takže se díky nim i lépe orientuje na knižním trhu.
Je v pořádku, když je oceňování knih přímo napojené na knižní trh? Není to střet zájmů, jak říkáš, mimo tu „reálnou hodnotu“?
Jen do určité míry. Pořád jsou komerčnější tituly prodávanější než ty, které vyhrály nějakou cenu, takže to není tak rozhodující. Že si tady pár lidí vybere několik titulů, ocení je a ty se pak lépe jeden rok prodávají, podle mě vůči ostatním knížkám nefér není, nebo se spíš tak na to podle mě pohlížet úplně nedá. Mám zkušenost, že Cena EU za literaturu prodejnosti mých knih pomohla a stoupnul rapidně zájem o překlady, ale kdybychom to porovnali třeba s nějakou letošní autobiografií youtubera nebo novým románem mainstreamovějšího autora, tak rozhodně nemám nejvyšší prodejnost.
Jak ses změnila, když porovnáš Lucii Faulerovou jako autorku Lapačů prachu (Torst, 2017) a Smrtholky (tamtéž, 2020)? V rozhovoru pro Vltavu ses zmínila, že tvá prvotina byl svého druhu naratologický experiment. Dovedeš se odstřihnout od literární vědy?
Při psaní první knížky jsem sice byla asi ovlivněná tématem, kterému jsem se věnovala v doktorandském studiu, ale neřekla bych, že vznikla jen kvůli tomu. První poznámky k Lapačům jsem si dělala ještě předtím, než jsem na doktorát šla. Každou tu knihu jsem psala jinak, protože jsem se pokaždé nacházela v jiném rozpoložení, prvotina byla horečnatý stav a druhá knížka toho ode mě nějak víc chtěla. Nedokážu zhodnotit, jak jsem se změnila, spíš se asi změnila doba, ve které jsem osobně byla, a ta logicky ovlivňuje to, o čem uvažuju, jak o tom uvažuju. Ale motivace a přístup k psaní mám podobný asi teď jako tehdy: Cítím potřebu se zabývat daným příběhem a nějak ho vyprávět. V něčem ale ty dvě autorky asi byly jiné. Třeba když jsem byla na zkoušce Lapačů prachu, které teď hrají v Dělnickém domě v Brně, tak jsem si říkala, že jsem tenkrát musela být hodně „v prdeli“, když jsem to psala. Teď už bych to takhle nenapsala, byla jsem trochu „na dně“ a zároveň samotné psaní mě na to dno házelo. Ždímalo mě to a bylo to pro mě strašně bezútěšné. Smrtholka má podle mě jiný nádech, ale to možná budu schopná zhodnotit až za pár let s větším odstupem.